Vyrazili jsme. Žádné Santiago, žádné stovky kilometrů. Jen kus poctivé české země, batoh na zádech, děti po boku a nocleh pod hvězdami. Už pár let putujeme s rodinou po české větvi Svatojakubské cesty. Ne proto, že bychom chtěli někam dojít. Ale proto, že chceme být spolu. A ta cesta nás učí víc, než jsme čekali.
1. Rukavice si každý musí zapomenout sám
První výprava byla v říjnu. Vyrazili jsme z Černošic směrem na Karlštejn a Beroun. Dětem jsem říkal, ať si vezmou rukavice. Nechaly je doma. Druhý den ráno bylo +2 °C. Když si člověk odmítne vzít rukavice, pozná, co je zima, na vlastní kůži – doslova.
Nakonec šly s ponožkami na rukou. A ne, nebylo to pohodlné. Ale bylo to jejich rozhodnutí a jejich zkušenost. A právě tohle je lekce, kterou si odnášejí. Že někdy je potřeba si na tu vlastní chybu sáhnout. A že táta tady není od toho, aby za každou cenu zachraňoval.
2. Tři generace, jeden rytmus
Další etapa – z Berouna na Křivoklát – byla jiná. Přidali se moji rodiče. Najednou jsme byli tři generace na jedné cestě. A to s sebou nese novou dynamiku. Děti viděly, že někdo už potřebuje častější pauzu. Že nestačí jít jen podle svých sil, ale i podle sil druhých.
V noci jsme spali nad Křivoklátem, u knajpových lázní, kde pramení ledový potok. Děti měly možnost zkusit, jaké to je smočit se ve vodě, která se tváří jako čirá smrt. A právě tohle „dobrovolné nepohodlí“ formuje jejich odvahu víc než jakákoliv přednáška.
3. Když se maminka bojí a cesta se mění
Na další část se k nám přidala i moje žena. A zase – jiná energie, jiná dynamika. Tam, kde jsem já dětem nechával volnost, ona vnášela opatrnost. Když šly úzkou pěšinou nad řekou, upozorňovala je, ať dávají pozor. A bylo fascinující sledovat, jak se během těch dnů proměňovala i její obava – jak rostla důvěra v jejich schopnosti.
4. Zavřená hospoda, hlad a dětská vytrvalost
Jedna z nejsilnějších vzpomínek? Když jsme došli k restauraci – hladoví, žízniví – a ona byla zavřená. Zbyly jen sušenky. Nejmladší dcera se zakousla do hladu i frustrace, odmítla sušenku a prostě šla. Devět kilometrů. Bez reptání. S hlavou vztyčenou.
Dojít ten úsek pro ni bylo těžší než pro nás dospělé. Ne fyzicky, ale emočně. A i to je důležitá zkušenost – že občas se plán nevydaří a stejně to zvládneme.
5. Stan pro mámu a hamaky pro zbytek
Na posledním úseku z Kralovic do Plzně jsme šli přes Mariánskou Týnici, Plasy a Krkavec. Spali jsme jako vždycky pod širákem. Tedy – já s dětmi v hamakách. Moje žena měla stan. Protože každý z nás má jiný komfort. A je v pořádku si ho přiznat. Děti tak mohly vidět, že respekt k odlišnostem je součást rodinného rytmu.
6. Když nedojdeš až na konec
Poslední den jsme to přepálili. Místo patnácti jsme šli přes dvacet kilometrů. Kvůli krásnému místu na spaní. Nohy protestovaly. Můj kotník taky. A tak jsme posledních pár kilometrů do Plzně jeli autobusem. Ne proto, že bychom to nedali. Ale protože ne vždy je třeba dojít až do konce. Někdy cíl naplníte už tím, že jste na cestě.
Závěr? Cesta léčí. A rodinu sbližuje víc než wellness
Když jdete s dětmi pěšky několik dní, spíte v lese, jíte studené těstoviny a překonáváte malá i větší nepohodlí, něco se stane. Odloupne se běžný denní rytmus. Odpadne tlak, školní úkoly, obědy, domácnost, počítače. A zůstane čistý čas. Skutečný čas spolu.
Možná nedojdeme až do Santiaga. Možná nedojdeme ani do všech plánovaných konců. Ale už teď víme, že jsme na cestě, která má smysl. Až budete přemýšlet, kam s dětmi, nehledejte hotel se snídaní. Najděte starou poutní cestu, vezměte spacák a dejte jim nejcennější dar: čas s vámi a vlastní zkušenost.
