V létě jsem jednoho večera seděl u ohně a povídal si s naší rodinnou známou. Je to dáma, které je přes 80 let a jejíž příběh a přístup k životu je pro mě natolik inspirující, že bych ho rád sdílel i s vámi.
Vyprávěla mi, jak se životem museli protloukat a nikdy to neměli jednoduché. V posledních letech přišla o manžela, který bojoval s vleklou nemocí, a chvíli na to bohužel i o syna. Sám už jsem ve věku, kdy začínám zažívat odchody některých blízkých lidí ze svého okolí, a proto mě velmi překvapil její přístup k těmto událostem. V očích se jí objevily slzy, když o svých blízkých vyprávěla, ale nebyly to slzy zoufalství nebo beznaděje. Mluvila o nich velmi hezky a s láskou a vděčností vzpomínala na to, co měli možnost spolu prožít. Byla to pro ni uzavřená událost a neměla potřebu přemýšlet nad tím, proč se to stalo, nebo litovat čehokoliv, co by mohla udělat jinak. Smířila se s tím a svým životem jde dál. Snaží se ho prožít, jak nejlépe může.
Nedalo mi to a musel jsem se zeptat, jaká je její životní filozofie. Řekla mi něco, co jsem sám v tu chvíli potřeboval: „Život mě naučil, že k tomu, co mi přináší, mám přistupovat s LEHKOSTÍ. Nemá smysl se donekonečna trápit věcmi, které nemohu změnit nebo ovlivnit. A tak se jimi snažím netrápit.“
Má zkušenost
Její zkušenost mi připomněla můj vlastní zážitek. Když mi bylo 22, na rodinné dovolené ve Slovenském ráji jsem spadl z 16 metrů vysokého vyschlého vodopádu. Když jsem ležel na dně rokliny, kam byl velmi těžký přístup, a čekal několik hodin, než přiletí vrtulník, můj pohled na život se také v mnohém změnil.
Nebudu vám tvrdit, že mě něco osvítilo a začal jsem si rychle všeho vážit. Naopak! Několik dalších let pro mě bylo velmi těžkých. Přes invalidní vozík jsem se pomalu začal učit znovu chodit. První dva roky po úrazu jsem měl pocit, že už to nikdy nebude dobré, chodil jsem omezeně a vše mě bolelo. Navíc jsem měl pocit, že se to jen zhoršuje. Začal jsem propadat depresi.
V té době jsem ale dostal možnost podívat se na celou situaci z jiného pohledu, pomyslně řečeno „z vnitřku mé vlastní hlavy“. Když jsem se pokusil rehabilitovat své vlastní myšlenky, vše se velmi rychle otočilo k lepšímu. Začal jsem vidět světlo na konci tunelu a objevil v sobě sílu a motivaci celou situaci otočit a zvládnout.
Dnes po 18 letech to není tak, že bych svůj úraz necítil. Cítím ho každé ráno, když vybíhám na svou 5km trasu nebo když končím osmnáctou jamku na golfu. Ale přijatelná bolest mi dnes pravidelně připomíná, jak vděčný jsem za to, že jsem tenkrát svůj pád přežil a dnes tu mohu být a žít svůj život.
Právě lehkost, kterou jsem popsal v první části článku, je to, co mi můj úraz přinesl do života. Když se za svým úrazem ohlédnu, vidím, že můj život změnil k lepšímu. A proto se po této zkušenosti držím hesla: Co tě nezabije, to tě posílí!
Závěrem
Věřím, že každý z nás má ve své minulosti nějaké formující životní situace a příběhy. Konec konců mnoho jich znám i díky tomu, že je se mnou sdílí naši klienti. Nemám ambice tímto článkem nějak měnit váš pohled na život, ale snad může být malým připomenutím toho, že i vy jste ve svém životě dokázali už mnohé překonat a že právě tyto zážitky a zkušenosti jsou tím, z čeho dnes čerpáte svou sílu. Hlubší porozumění těmto situacím je něčím, co mě osobně vytouženou lehkost do života přineslo.
