Snad mi odpustíte, že dnešní článek bude více filosofický než technický. Když mi bylo dvacet, měl jsem pocit, že svět je o penězích a úspěch = peníze. Dnes se na věci dívám trochu jinak.
Můj pohled na věc formovaly dvě hlavní události v mém životě:
1. Úraz
Když mi bylo 24 let, vyrazil jsem s partnerkou, rodiči a sourozenci na rodinnou dovolenou do Slovenského ráje. Hned druhý den jsme se vydali na jednu z turisticky oblíbených tras. Na jednom z vodopádů po cestě mi uklouzla noha a já se volným pádem zřítil do propasti pod ním.
Z propasti mě několik hodin vyprošťovali vrtulníkem a do nemocnice jsem se dostal značně rozlámaný a potlučený. Když jsem později ležel v nemocnici po operacích a dával se dohromady, uvědomil jsem si, jak blízko smrti jsem byl. Tehdy jsem začal více přemýšlet o tom, co je pro mě důležité. Zkrátím své myšlenkové pochody a shrnu, k čemu jsem došel.
Skutečnou hodnotu pro mě v té chvíli měla má rodina a blízcí, kteří mi byli neustále na blízku a denně byli u mě v nemocnici. Vlastně mi nedali šanci propadnout se do deprese a začít se litovat. Díky nim a jejich péči jsem mohl rychle opustit nemocnici a jako ležící pacient jsem další dva měsíce, kdy se mi hojily polámané obratle, mohl trávit doma s rodinou. Těžko mohu dostatečně vyjádřit svou vděčnost za to, co pro mě udělali. Hlavně díky nim jsem se dokázal v dalších měsících a letech postupně postavit znovu na nohy a vrátit se do běžného života bez omezení.
V té době mi na vlastní kůži došlo, že všechny mé peníze jsou mi v těchto chvílích k ničemu a že hlavní hodnotu pro mě mají právě vztahy s lidmi kolem mě.
2. Práce s rentiéry
Když jsme před lety zaměřili naše úsilí na práci s budoucími a současnými rentiéry, nečekal jsem, jak moc mi spolupráce s nimi změní život. Čekal jsem, že rentiéři budou lidé, pro které je majetek klíčovým tématem. Připravoval jsem se na to, že téma peněz a investic bude klíčovým středobodem společných diskuzí a naše práce se bude točit hlavně kolem nich.
Ale hned první klienti mě začali vyvádět z omylu. Životní lekce, které jsem od našich klientů i v dalších letech dostal, mi ukázaly trochu jiný směr.
Zjistil jsem, že když dosáhnete určité hranice majetku, přestávají být peníze důležitým motivačním motorem vašeho života. Tato hranice je dána okamžikem, kdy již máte jistotu, že dokážete bezpečně a dlouhodobě zabezpečit sebe i své blízké tak, že můžete žít pohodlný život podle vlastních představ. Nad touto částkou již peníze přestanou hrát hlavní roli.
Zjistil jsem, že většina rentiérů má majetek podstatně vyšší, než ve skutečnosti potřebují pro čerpání své renty. Pokud totiž chcete ke svému důchodu čerpat ještě rentu například 50 000 Kč měsíčně, je vhodné mít zainvestováno alespoň 15 milionů Kč. Většina klientů s tímto očekáváním ale disponuje majetkem vícenásobným.
Naše diskuze se proto začaly přirozeně stáčet k tomu, jaký je vlastně účel takového majetku, k čemu má sloužit dnes a k čemu má sloužit v budoucnu. Poznal jsem, že většina rentiérů jsou skromní lidé, kteří se snaží žít jako ostatní, aby ochránili vztahy s lidmi, kteří jsou jim blízcí. Často slýchám věty typu: „Mně je vlastně dobře doma na zahradě a jsem šťastný, když přijdou vnoučata nebo když mohu trávit čas v lese za domem na procházkách se psem.“ Určitě tím nechci říct, že by si rentiéři neuměli svých peněz užívat, ale uvědomil jsem si, že jejich štěstí v žádném případě nestojí na penězích a majetku.
Čeho tedy před smrtí nakonec nejvíce litujeme?
Velmi dobře můj současný pohled na věc popisuje kniha od Bronnie Ware Čeho před smrtí nejvíce litujeme.
Autorka řadu let pečovala o staré, nemocné a umírající lidi. Sepsala rozhovory s umírajícími, kde se objevila témata hlavních směrů lítosti „kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých, kéž bych tolik nepracoval, kéž bych měl odvahu vyjádřit své city, kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli, kéž bych si dovolil být šťastnější…„
Závěrem
Pohled na peníze a majetek se samozřejmě neformuje tím, že si přečtete můj článek a řeknete si: „Má pravdu, budu se na to také tak dívat.“ Ale věřím, že sdílení zkušeností a hledisek vám může pomoci v utváření vašich vlastních názorů a pohledů na věc ve chvíli, kdy je to třeba.
Můj táta říká, že zkušenost je nepřenositelná, že on mi může říct svou zkušenost a názor, ale stejně si musím věci sám prožít, abych je mohl pochopit a přijmout za své. Na druhou stranu mi vždy pomohlo, že se mnou svůj názor a pohled na věc sdílel. Když jsem po letech sám udělal danou zkušenost a došel k vlastnímu názoru, často mě doběhlo uvědomění: „Měl pravdu, je to opravdu tak, jak mi to táta říkal.“ Skutečnost, že mi to řekl, mi rozhodně pomohla si svou novou realitu potvrdit a přijmout ji.
Snad i můj článek a sdílení mých zkušeností vám teď nebo jednou pomůže i na vaší vlastní cestě.
