Poslední rok jsem se spolu s tvorbou rodinných ústav věnoval i tzv. storytellingu. To znamená, že formou rozhovoru sbírám příběhy, zkušenosti, hodnoty a rodinnou historii od starších členů rodiny. Zpočátku jsem si myslel, že to bude vlastně jen o sběru technických informací a zaznamenání rodinného příběhu pro příští generace, ale dovedlo mě to mnohem, mnohem dál.
Potřeba takového záznamu vzniká ve chvíli, kdy při přípravě rodinné ústavy dáme dohromady všechny základní technické parametry a definujeme věci jako, kdo je rodina a jak se má rodina podílet na společné správě. O tématu rodinných ústav jsem psal už v několika článcích, zde se k tomu nechci vracet, ale pokud vás to téma zajímá, určitě doporučuji si přečíst tento článek.
Co mě šokovalo
Už když jsem začal nahrávat první příběhy, okamžitě mě překvapilo, že jejich hodnota je dramaticky dál než jen ve vytvoření rodinné kroniky nebo rodinného stromu. Tyto záznamy v naprosté většině vytvářím s těmi nejstaršími členy rodiny. Je zcela běžné, že člověku, kterého zpovídám, je 85, 90 a klidně i více let.
Takovéto rozhovory jsem samozřejmě vedl i ve vlastní rodině s našimi nejstaršími a to, co tito lidé sdílí, pro mě bylo naprostým šokem. Dozvěděl jsem se věci, které mě vůbec nenapadly, že tito lidé v sobě mají. Resp. to byly věci, o kterých jsme vlastně nikdy předtím nemluvili. A to hlavně proto, že mě nikdy předtím nenapadlo se na ně zeptat.
Co jsem se naučil
Mám rád historii, rád čtu a poslouchám knížky s tematikou první republiky a doby od padesátých let dál. Není překvapením, že i tito lidé jsou příběhů z té doby plní. Bez problémů se v příbězích dostáváme až do doby Rakouska-Uherska a mluvíme o rodinných příslušnících, kteří žili v 19. století, a jejich životech. Je samozřejmě úžasné, když máme možnost porovnat příběhy z knih se skutečnou realitou běžného života, kterou sami členové naší rodiny zažili.
Jedním z účelů tohoto storytellingu v rámci rodiny je i budovat takovou „obrazárnu“ na pomyslném rodinném sídle. Snažíme se vytvořit místo, kde nejen vaše děti a jejich děti, ale i mnohé další generace budou moci jednoduchou formou získat informace o rodině dostatečně zpátky do minulosti formou příběhů. Ty v nich mohou vyvolat rodinnou sounáležitost a mohou jim pomoci odpovědět si na otázky typu: Kdo jsme? Odkud jsme přišli? A kam jdeme?
Životní principy a hodnoty jako součást rodinné historie
Já sám za naprosto nejdůležitější přínos těchto rozhovorů považuji, že jsme otevřeli mnohem zásadnější otázky než jenom rodinnou historii.
Moje otázky při těchto rozhovorech samozřejmě směřují i k životním hodnotám a principům, které jsem si za svůj život vytvořil. Mluvíme o těžkých chvílích v mém životě, jak jsem jimi prošel, co jsem se z nich naučil a jak tato období prožívali členové mojí rodiny. Zajímám se, co po 80 nebo 90 letech života vnímají jako nejdůležitější. A věřte, že velmi často máme při odpovědích na tyhle otázky slzy v očích, jak já, tak i oni.
Asi nebude překvapením, že v těchto rozhovorech prakticky nikdy nemluvíme o penězích a majetku, který se jim povedlo vybudovat a nashromáždit. Není to proto, že by byl malý. Je to proto, že pro ně nemá zásadní hodnotu. Hodnoty, které vnímají jako klíčové, jsou zdraví, rodina a vztahy.
Naše mámy
V jednom z rozhovorů jsme se dotkli například tématu odchodu vlastních rodičů. Umožnilo mi to pochopit, co skutečně znamená, když vám zemře maminka. Mluvili jsme o tom s člověkem, kterému maminka zemřela až v jeho vysokém věku, kdy on sám byl v důchodu. Logickou úvahou by se dalo říct, že na takový odchod byste už měli být připravení. Není to však pravda. Při rozhovoru jsem pochopil, že odchodem maminky často končí jedna zásadní životní fáze, o kterou nikdy nechceme přijít. Co tím odchodem končí, je jistota domova. Jsou to totiž právě naše mámy, kdo utváří teplo rodinného krbu, kdo nám vždy rozumí, kdo nás přijímá se všemi našimi chybami a kdo nás vždy schová pod svá ochranná křídla. Nechci tím nijak snižovat důležitost otců v rodině, ale role mámy je zkrátka nenahraditelná.
Tuto jedinečnou roli maminek v rodině mi potvrzují i rozhovory s dětmi našich klientů při přípravách rodinných ústav. Napříč rodinami skoro vždy a skoro všechny děti bez ohledu na svůj věk mluví o mámě jako o spojovacím prvku rodiny, o pevném bodě, který ve svém životě právě z pohledu vztahu a pocitu jistoty mají.
Odpuštění
Jednou z věcí, kterou ve svých životech všichni zažíváme, jsou konflikty. Můžeme se ale sami rozhodnout, jakým způsobem se k těmto situacím postavíme a co si z konfliktu odneseme.
Při těchto rozhovorech kladu otázku: „Co byste poradili dalším generacím, že by v životě měly určitě dělat?“ Odpověď na tuto otázku je často podobná. Jednu budu citovat:
„Vidím, že i naše rodiny dnes mají tendenci uzavírat se do sebe a vytvářet jednotlivé buňky. Dříve jsme se vždy potkávali ve velkém napříč celou rodinou s bratranci, sestřenicemi a samozřejmě rodiči a sourozenci. Pomáhali jsme si. Dnes ale vidím, že lidé nemají čas na podobná setkání. Často se ty jednotlivé části rodiny uzavírají samy do sebe. Když pak někde vznikne malé nedorozumění nebo třeba i větší konflikt, řeší ho tím, že se urazí a uzavřou vůči dalším částem rodiny ještě víc. Dá se tedy říct, že ta současná doba, kdy máme všichni všeho nadbytek, vede k trhání rodin. Vidím, že roste míra sebestřednosti a důležitosti vlastního ega. Ale přesně u těchto dvou věcí jednoho dne zjistíte, že jsou zcela nedůležité! V mém věku mi záleží hlavně na tom, s kým se můžu potkat a bavit. Kdo má chuť za mnou přijet, s kým můžu sdílet a koho mám rád a kdo má rád mě. Myslím si, že zásadní dovedností pro moje další generace by měla být schopnost skutečně a upřímně odpouštět. Protože jenom to upřímné odpuštění vám otevírá dveře k lepšímu a bohatšímu životu.“
2 pravidla pro život
Nikoho asi nepřekvapí, že na prvních příčkách hodnot těchto starších je zdraví. Když ale pominu právě zdraví, jsou dva body, na kterých se většina z nich shodne jako na zásadních pro život:
- Ctěte a milujte bezpodmínečně svou mámu.
- Odpusťte každému, kdo vám ublížil.
Často hledáme moudrost v knihách nebo různých motivačních přednáškách a přitom stačí si jen sednout s našimi nejbližšími, položit první otázku a pak již jen naslouchat. Nikdy mi základní lidské pravdy nedaly více, než když jsem je slyšel vyprávět z úst lidí, kteří si k nim sami došli často velmi dlouhou a trnitou cestou. Tyto rozhovory pro mě byly v posledních měsících tím nejsilnějším zážitkem, a i pro Vás mám jasnou výzvu: mluvte se svými rodiči a prarodiči, pokud máte to štěstí, že je ještě máte.
