„Chtěl bych, aby děti jednou pokračovaly v našich stopách a převzaly naše nemovitostní portfolio, které má dnes přes 50 bytů. Teď se synovi snažím vytvořit investiční portfolio na Patrii, kde jsem mu otevřel účet a nakupujeme tam akcie a ETF fondy. Loni mu doběhlo stavební spoření a on to chtěl nacpat do nějakých kryptoměn, tak jsem mu řekl, že se zbláznil, a koupil jsem mu za to další akcie.“
Touto větou otevřel náš rozhovor investor, se kterým jsem se seznámil při večerním drinku na konferenci Realitního Shakeru pro nemovitostní investory, kam jsem byl pozvaný jako řečník.
Měl jsem to štěstí, že u stolu s námi seděl i syn daného investora. Nedalo mi to a zeptal jsem se: „A do čeho bys investoval ty?“
Syn: „Já bych nějaké to krypto koupil.“
Já: „A máš už nějaký Bitcoin?“
Syn velmi nesměle: „Ano.“
Na to reaguje jeho otec: „No to jsem teda slyšet nechtěl.“
Doplním jen, že zmíněný investor byl velmi rozumný chlap, který se upřímně zajímal o to, jak své děti posunout vpřed. Rozhodně chtěl rodině pomáhat, ne jí nějak škodit nebo ji ovládat.
Svoboda
Nebyl to rozhodně ojedinělý případ. Jako rodiče jsme zvyklí dětem od malička říkat, co mají a nemají dělat. Snažíme se je chránit před zbytečnými chybami. Na tom není nic špatného, k životu rodiče to patří. Je ale důležité si uvědomit, že pokud nechceme ze svých dětí vychovat nesamostatné jedince, musíme je naučit vlastní zodpovědnosti a schopnosti dělat vlastní rozhodnutí.
Když vaše dítě začne dělat vlastní rozhodnutí, znamená to logicky dvě věci:
- Jejich rozhodnutí se vám nemusí líbit.
- Z vašeho pohledu se mohou zdát zcela nesmyslná a špatná.
Ovládnout se v takové chvíli, do jejich rozhodnutí jim nemluvit a nesnažit se je změnit je samozřejmě velmi těžké, ale také velmi důležité!
Nevyžádaná pomoc je horší než žádná pomoc
Určitě to také znáte. Rozhodli jste se třeba přestat jíst maso nebo chcete uběhnout maraton, prostě něco, co nezapadá do tabulek a životů lidí kolem vás. Najednou se vynoří spousta lidí, kteří se vás snaží „spasit“ a ochránit před podobnou chybou. Dostáváte informace o tom, jak je maso pro vývoj člověka důležité, proč to bez něj nejde a jak je zelenina chemicky ošetřená a nebezpečná… Stojíte v tu chvíli o takovou „pomoc“?
I u našich dětí bychom měli od určitého věku pracovat s tím, že již nejsme řediteli jejich životů, ale stáváme se partnery a případnými rádci. Můžeme říci svůj názor, můžeme poradit, pokud jsme o to požádáni, ale neměli bychom se snažit jejich životy řídit.
To je ovšem těžké. O to víc, že si často ani neuvědomujeme, že to děláme. Pro děti jsme přirozenou autoritou a děti jsou zvyklé brát naše názory jako bernou minci a pravdu. Dělají to do té doby, než zjistí, že se i my, jejich rodiče, v mnoha věcech mýlíme. Pokud si nedáme pozor, snadno můžeme v takové chvíli jejich důvěru a respekt úplně ztratit.
Jak poradit, ale neovlivňovat
Můj táta mi říkal: „Zkušenost je nepřenositelná. Já ti můžu poradit, ale hubu si musíš nabít sám.“
Pravdivost tohoto tvrzení jsem si ve svém životě ověřil mnohokrát. I když mi dal radu a řekl svůj pohled na věc, nikdy mě netlačil do toho, že se jimi musím za každou cenu řídit. A já jsem byl paličaté dítě, co si stejně dělalo věci po svém. Takže jsem šel svou cestou, abych po čase zjistil, že tudy cesta opravdu nevede a já musím zpátky na začátek. A takové mé poznání trvalo často mnoho let. Musím říct, že v mnoha případech, možná ve většině z nich, měl můj táta pravdu. Ale bez své vlastní zkušenosti a chyb, které mě nechal udělat, bych nebyl dnes tam, kde jsem.
5 pravidel výchovy šťastného dítěte
Následující pravidla nemusíte tesat do kamene a můžete je klidně zahodit, pokud se vám nelíbí. Je to jednoduše můj názor vycházející z vlastní životní zkušenosti a z pozorování mnoha úspěšných i méně úspěšných přístupů k výchově dětí, které jsem mohl vidět u svých klientů.
- Nebojte se poradit, ale nechtějte je přesvědčit.
- Dovolte jim dělat vlastní chyby.
- Připusťte, že se mohou vydat úplně jiným směrem, než byste si pro ně představovali.
- Buďte otevření jejich nekonvenčním nápadům a řešením.
- Neplánujte za ně jejich budoucnost. Přijměte jejich rozhodnutí, ať se vám líbí, nebo ne – jsou jejich!
Nejsou to pravidla, která platí univerzálně pro děti v každém věku. Vztahuji je hlavně na děti ve věku od 15 let, kdy již mají tendenci se v řadě věcí osamostatňovat a kdy výchovná životní fáze nás jako rodičů již z velké části skončila. Děti potřebují mít v tomto období života prostor pro vlastní chyby a svá rozhodnutí. Naše role rodiče–vůdce se mění v roli rodiče–partnera. V tomto období bychom měli dětem vytvářet bezpečný prostor, ve kterém mohou experimentovat, zkoušet a také chybovat.
